Jak se vrací úsměv?

Minulý pátek jsem byla pracovně ve stacionáři Petrklíč v Ledči nad Sázavou. Znám to tam, v Ledči, ale stacionář pro mne byl velkou neznámou. Asi mi neuvěříte, že jsem se tam cítila moc dobře, jako už dlouho ne. Úsměv od ucha k uchu a pohoda.

A když jsem se ptala na všechny terapeutické metody včetně canisterapie a šéfka mi řekla, že tam zrovna probíhá. Okamžitě jsem se zvedla se slovy, no ale to chci vidět a fotit, jestli to nevadí.

Terapii tam s dětmi s velmi závažnými mentálními poruchami provádí malamutka Rózinka. Už se jí chýlil konec práce a byla evidentně unavená. Nám věnovala pozornost okamžitě. A ňuchání mých kalhot, z nichž cítila smečku, nebral konců. Už několikrát jsem přemýšlela nad tím, zda holky na tuto službu nepřipravit. No a nevím. Víte, pro ty psy je tahle práce možná víc vyčerpávající než pro lidi. Výdej energie u podobně postižených dětí musí být obrovský! A i sama chovatelka mi přiznala, že Rózinka vydrží terapie zhruba hodinu, ale že spíš záleží na tom, o jaké děti se stará.

Jedno se však terapiím upřít nedá. Rózinka odchází vždy krásně vyčesaná a vymazlená od místních dětí.:)))

Od minulého pátku přemýšlím nad tím, jak bych mohla (sama za sebe) dětem ze stacionáře pomoci. A zatím máme s Bětkou za Tužkopsy jeden nápad. Nakreslíme všem z Petrklíče Rózinku a osobně ji tam na jaře dovezeme.

Rozhodně si to tahle paní psice a celý tým a děti zaslouží… a já už se na ty čisté duše moc těším.