O Tužkopsech

Věřte, nevěřte, ale vždy se snažím, aby byl můj aktuální Tužkopes, ten nejlepší. Jednak kvůli mému eguJ, a pak hlavně proto, aby mě páníčci opakovaně poplácávali po ramenou.

Dokonce jsem po čtvrt roce fungování projektu zjistila, jak to s obrázky mám.

1)      Oříšek neoříšek, nehledím na rasu a každý nový model mne těší. O to víc, když jde o rasu či model, který na Tužkopsech není. Ale vaši psi mě baví. A to nemluvím o tom, jaké příběhy se při zakázce o každém psisku dozvím. (Ostatně – chystám pro vás rubriku Příběhy psích duší a bude zde, co nevidět.)

2)      Když znám modely osobně, je to znát i na obrázcích. Mají v sobě něco víc, co vám ale nedokážu popsat. Myslím, že je to ta duše psí, o níž tady neustále píšu.

3)      Když kreslím nebožtíky, vždy s velkou úctou, ale vesměs z fotek fyzických, kdy se o digitálu pouze snilo. A to je pak velký boj a téměř dvojnásobná práce pro mne. Paradoxně jsou zadavatelé těchto psů ti nejvděčnější, a těžko říct, zda se sentimentu, nebo z jiných důvodů.

4)      Nejhorší se všeho je ale kreslit vlastní psy. Fotky jsem hledala nejdéle, kompozici také. A ještě to vědomí, že ten váš by měl být mistrovským dílem?

Tužkou psí, téměř okousanou kreslím vaše duše psí ráda.