Socializace a la bígl

Už od listopadu socializujeme dva psy. Jsou úžasní a lepší se. Z dříve celkem vystresovaných psů, kteří nedávali nástrahy a zvuky velkoměsta, se stává ochranka mých bíglů a psové, kteří absolutně nereagují na rušivé elementy typu kolo, tramvaj apod. Společně s bígly tvoří venku soběstačnou bandičku a vzájemně se chrání. A vyvracím tím léty omletou věc, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A mé holky, jako by to vycítily, jsou někdy drsnější než dřív. No, kdo by nebyl se staffordem v zádech.:)

Ale… to, o čem píšu, je hlavně o lidech. Jak na to občas koukám, někdy by socializovat potřebovali hlavně oni. Nerozumět a nepochopit svého psa je jedna věc. Taky hustá, když uvážíte, kolik spolu prožijete let. Když ale venčíte a potkáváte ostatní (lidi), stačí vám pouhé zrno sociální inteligence na to, abyste věděli, jak se chovat. Co třeba „jen“ pozdravit, když se denně potkáváte? No, neumí to každý… Bez rozdílu věku!

Víte, naše branická bandička občas čítá na 10 psů a 6 lidí… jde o celkem soběstačnou jednotku a chápu ostatní, že když se na vás tohle řítí… nevíte (jste-li noví), co dělat. Jste-li ale sociálně inteligentní, prostě zareagujete. Jakkoli! V téhle bandičce si lidi i psi rozdělili role. Někdo dělá kraviny, jiný miluje štěňata, někdo všechno hlídá, jiný jen vítá příchozí, další vychovává a pak si jede svoje… stejně jako u lidí. Kdo se připojí, je mile vítán, kdo je konfliktní, je odehnán… stejně u psů jako u lidí.

Pak jsou ale psové a lidi, kdy nevíte, co si myslet. A téměř dvojnásob u nich platí rčení: Jakej pán, takovej pes. To, že pozdraví, ještě neznamená, že jsou sociálně inteligentní. Aby byli, museli by se začlenit do společnosti. Ale společenskou rolí těchto lidí a jejich psů není sdílení, ani porozumění, ale individualita. A to navíc taková, že jsou nepředvídatelní. Ostatně, taky mám někdy náladu pod psa a nejradši bych při venčení nepotkala nikoho… ale!

V naší velké smečce už díky tomu víme, že není ani tak důležité vědět, kde je váš pes. Ale vědět, kde a čí je ten druhý, cizí pes. Když znáte jeho i majitele (ne osobně, bo se nezačleňují), máte napůl vyhráno, protože jakžtakž odhadnete, co se stane. Být připraven je v tomto ohledu velká výhoda. A že tím de facto chráníte cizí a útočné psy? No samosebou zcela v duchu socializace. Díky tomuto postřehu jsme už zachránili pár psů, kteří se na volno a zcela střemhlav vrhali na stafforda na vodítku.

Jednou jsme takhle venčili ve dvou lidech a 3 psech. Jeden držel staffíka na vodítku, bíglice na volno posloužily jako odlákávalo a já odchytávala zuřícího jacka russela, který šel staffíkovi po krku.:) Venčit totéž v jednom člověku, bůh ví, jak to dopadlo. Páníček teriéra nikde, jen jsme slyšeli, jak nějakých 500 metrů od nás řve: Ke mně! Pes na povel sámo nereagoval a staffík byl na vodítku, tudíž se naštěstí nic nestalo.

Stafford Dráček koukal jak vyjevenej, že ho kromě drsnejch bíglů uzurpuje ještě menší šmejd. Bíglice si po incidentu jely svoje stopy a já držela russela v náručí a čekala, kdy dorazí páníček. Řev se zvyšoval, tak jsem mu šla naproti a předala mu psa. Začal mu spílat. Tak říkám: „Teď (po čtvrt hodině, kdy nevěděl, kde pes je) už mu nenadávejte a buďte rád, že žije.“ A vyprávím mu, co se stalo. Páníček na to: „Faust je debil, díky“ a já odcházela s myšlenkou, že v týhle vyslovený větě je jedna velká pravdapravdoucí - Debil v tomhle příběhu byl, ale byl to někdo jinej, milej pane.:) A cestou z louky jsme si rozvíjeli příběhy, jak by se o tom psalo, kdybychom nereagovali včas: Stafford napadl malého roztomilého psíka! Neměl košík a útočil! Apod. srandy, kterými nás pravidelně zásobuje TV Noha.

Po tomto víkendu stafford Dráček pochopil, že se v tej Praze dějou psům ze vsi divný věci. Venku ho napadne malej rychlej blbec, doma ho očima ovládá bíglice Bětka a přitom on je na vodítku a hlídanej. A vlastně i hodnej. Od incidentu uběhly tři měsíce. Faust chodí na vodítku. Dráček na volno, když víme, že je louka volná od těch blbců, jak říkáme.:) Bíglice ho stále ovládají, ale už jej vítají a hrajou si s ním. Jenže, co je to za hru, když se předem ví, kdo vyhraje! A tuhle po něm venku vyjely. Že prej ta díra, jak mu furt ukazovaly, že jí hrabou, ať jde taky, je jejich. Proč mu jako neřekly rovnou, že díra je dobrá, ale musí si jí udělat sám?! Holky po něm vyjely fakt hustě. Nešel do nich. Už byl jednou nohou pražák asi a ustál to. A my kreténi páníčci jsme zase rozvíjeli ty teorie, jak by vypadaly titulky, kdyby se něco semlelo: Zuřivé bíglice napadly stafforda!:))

Teď už víme, jak to psové doma mají… nebojíme se o ně. Víme, že i oni pochopili, kdo koho ovládá. A já? Považuju za úspěch, že se podařila socializace 4letého stafforda a 9 a 5leté bíglice. A že se občas tlemím jako blázen, když ho ovládají ze dvou metrů očima a říkají mu: Na tu pohovku se vyser, mladej!:))) I to k tomu patří. A že se pak po sobě večer na tej samej pohovce po sobě válí? No, comment!